Kešky a Měděnec - to beru !

Připravte si šunek plátky - Lady Bell už je zase zpátky ! 

Dlouho jsem chrupkala ve stínu světa

a přitom stačila jen jedna věta:

Bello, zvedni kejty a když najdeš nějakou kešku, tak možná, že dostaneš i pár špekáčků ! 

A tak jsem šla... a jak to dopadlo? Pojďte se mnou a zjistíte to taky :)

A tak se opravdu stalo, že najednou za mraky vyšlo slunce a já se vzbudila po krásném snu, ve kterém sjíždím špekáčkové vlny na mém prkně, kde je vyryto: Do pekla se zeleninou a kočkami ! Hned potom jsem si protřela očka, srovnala jazýček a šla si namočit drápek. To kvůli hygieně samozřejmě. Můj kožíšek vyžaduje speciální péči, aby jste rozuměli... Hned poté jsem se zašla podívat na mé člověčí kamarády. Skotačili, běhali a smáli se. Myslím, že jsou to docela milí lidé, ale stejně stále nerozumím, proč u jídla sedí a  jedí ho těmi divnými nástroji. Moje maličkost preferuje očichání, doprovázené cukáním koutky, až do fáze děsivého rozevření čelistí a zakousnutí do nebohé oběti. Cupuji a trhám, jak ilustruje fotografie níže... Tento den ale byl výjimečný něčím jiným. Znova se otevřely brány známého světa a my vyjeli, tentokráte nahoru, do nebe :)

Naše čtyřkolové vozítko nás vezlo stále nahoru do kopce a mě dokonce zalehly sluchovody, jak moc vysoko jsme jeli. V tu chvíli by na mě mohli křičet: Bello pozor silnice nebo Bello pozor špekáček ti letí do pusy, bylo by mi to jedno. Stále bych se usmívala stejně :)  Naše první zastávka byla u krásné přehrady, ve které nebyla skoro žádná voda. Statečně jsme jí všichni přešli a já se ocitla uprostřed krásného lesa. Žiji tu už tak dlouho relativně a stále jsme překvapena, kolik krás přírody, kolik koutků radosti kolem mě existuje. Je to super pocit, kolik neprobádaných cest ještě čeká na objevení. Třeba jedna cesta skutečně povede do legendami opředené Špekáčkové říše, kde se slintá, zlobí, chrní a žere podle gusta každého psího obyvatele. Zamáčkla jsem slzu dojetím a vyrazila na průzkum smrkového lesa. Nebo možná borovicového? Vůbec nevím.. Jsem v lese a to je prostě supeeeeer ! Člověčí kamarádi zatím našli krásnou schránku na stromě s šiškami místo očí. Už jsem se chtěla namíchnout a běžet ochránit mé pány, když v tom se schránka otevřela a uvnitř byl poklad - malinká krabička, která skýtá tolik radosti. Víte, bála jsem se, že je to zlý Lesní pán, co má fousy až na zem a nohy tak kostnaté, až by dokonce záviděla i má vzdálená sestřenice - žirafa. Ale vše zažehnáno, v pořádku, jde se dál :) 

Ale pak dámy a pánové, to bylo tedy něco. Naše putování nás zavedlo až na krásný skalní útvar, který byl tedy o dost vyšší, než já a ze kterého pohled na okolí bral dech. Je mi trochu smutno, když vím, že ani místní lidé nechodí na takové místa častěji. Vždyť je to pocit za milion. Za milion špekáčků, přirozeně. Vrhli jsme se na kamenný vrch, jak slepice po žížale a musím říci, že to bylo jedno z nejhezčích míst, kde jsme kdy byli. A co více, hledali jsme poklad s názvem Liščí doupě. Liščí !  Konečně se setkám s mou zrzavou, hašteřivou a trochu stydlivou prapratetou. Hledání nám ale dal malinko zabrat. Panička velice koncentrovaně převalovala každý kámen a posilněná slovy: Ha, mám tě ! , málem znova přeskládala celou kamennou věž. Víte, když se řekne Liščí doupě, máte za to, že bude někde dole, na zemi. A tak jsem velice zkušeně paničce pokyvovala a sama se slunila v prvních, ranních paprscích, které čechraly mou srst stejně tak dobře, jako delfíny skáčou skrze vlnky. Poklad se nám podařilo nicméně najít skoro u vrcholu, jaká to ironie :) Ale schovka to byla vskutku úžasná. Já osobně jsem se ale rozbalování a otevírání nezúčastnila. Nechtěla jsem, aby mě ti dvounožci viděli, jak pláču. Má praprateta tam nebyla, nebyla ! Konečně jsem si vzala volno, vyrazím za ní a ona si jen odskotačí někam jinam, liška ryšavá ! Ale proč býti smutná, když ti lidé mají takovou radost. Ranní, chladný vánek mi rozčísl ofinku a mi vyrazili s úsměvem na rtech dál. ( Já rty nemám, takže oprava: s úsměvem na tlamě ) 

A už už jedeme dál, s větrem o závod. Světe div se, z Belly se možná stane hrdá hornice na Měděnci ! Oblíknu si gumovky, přilbici a krumpáč a vyrazím do nitra hory. Jak jinak si mám vysvětlit, proč naše další kroky vedly zrovna sem ? Historie na nás dýchala každým krokem a my objevili dva zamčené vstupy do srdce kopce. Byly ale zamčené a mé tesáky se ani tentokrát neosvědčili. I tak jsme ale byli nadšeni krásnou stavbou na vrcholu a spousty propadlin, které kdysi byly určitě otevřené, aby měli kudy horníci utéct na záchod. Jo, přesně tak to bylo :)  Poklad jsme našli hodně snadno. Trůnil pod větví a dělal, jakoby nic. Opět jsem se zkušeně položila do té nejpohodlnější polohy a hlídala. Žádný troll nepřišel a my po prohlídce okolí pokračovali dál. A další poklad byl jen nedaleko, v hustém houští. Tady se náš bráška postaral o vtipnou příhodu. Nevědomky otevřel jakýsi bílý poklop a z něho se k našim nosům dostal takový zápach, který byl zabil snad i skunka na líbánkách. Až mnohem později jsem jim řekla, že to nebyl poklop, ale já :) Hrdě jsem si skočila do hovínek, blíže neurčeného složení a potom dělala nálety na nosové ústrojí mým kamarádům. Svíjeli se v křečích a volali po chemickém útoku. Takové divadlo, že se nestydí ! Nic ale netrvá věčně a i můj nový parfém Au de Hovňous brzy vyprchal. 

Přes krásné vrcholky a výšku vyšší, než 900 metrů, jsme se dostali ke krásnému a velkolepému nádraží. Jeho velkolepost spočívala v jedné malé, dřevěné chajdě, do které bych se se svým případným nastávajícím vešla tedy dosti mizerně. Poklad nás i tak nadchl, byl rafinovaně schovaný a my pádili pryč před všudypřítomnými mudly. Další nás čekal v obydlí, které už zub času ohlodal až na základy. Jiřík poklad našel při zadní straně a důležitě přitom vypadal, to vám tedy řeknu. Jaká byla jeho radost, když objevil razítko. Neváhal a orazítkoval se snad celý. Myslím, že na ulici by jste ho poznali poměrně snadno. Dále jsme pokračovali podél kostela a já se opět lekla, že snad dostanu kříž a budu ho muset táhnout na Golgotu. Tam by se určitě provádělo ukřižování špekáčků a to by pro mě byla dozajista smrt. Jen jsme ale kostel minuli a u březového háje jsem si radostí zaskotačila, zatímco mí dvounožci našli další poklad. Kolik už jich je ? Vůbec nevím :) 

Další poklad skrývala majestátní lípa, starší než já. Je jí více, než 300 let a mě už skoro 6. Počty mi moc nejdou, ale myslím, že má babička jí určitě znala. Dozvěděli jsme se úžasnou historii, kdy v blízkosti lípy se svedly lité boje o území. Tolik násilí a k čemu ? Osobně bych dala přednost partičce kanasty. Okolí ale bylo vskutku úžasné a i horský vzduch se mírně oteplil a my se zavřenýma očima nasávaly kouzlo okamžiku. To jsou ty chvíle, kdy jsme všichni jedna rodina a jsme prostě rádi naživu :) Po očistě těle i ducha jsme po malé chvíli stanuli u kříže, který něco hlásal. Číst ale neumím a proto tam v mé představě bylo napsáno: Obětem špekáčkové války, nechť všichni odpočívají v pokoji. Lehla jsem si do stínu, vyplázla mé jazyčisko a začala se smát tomu představení, co mělo právě začít. Husté stromoví se svými pichlavými zbraněmi se nechtělo vzdát tak snadno. Ani Jeníček s Mařenkou by se takovým jehličím neprocpali. Ale mí páníčci nelenili a začali chodit po čtyřech, jako já. Konečně jim to došlo, že je to mnohem lepší. Už jsme tam byli téměř půl hodiny a já začala mžourat, když v tom se ozval vítězný jásot. Poklad byl schován pod krásnou šiškou, o které jsem já už dávno věděla, jen co jsme přišli :) Musíme všichni říci tedy, že tahle keška nám dala nejvíce zabrat, ale byla opravdu krásná. K tomu přičtěme nádherné počasí a máme zaručený recept na štěstí.

Pak už mé tlapky okusily jen horskou vesničku, kde se poklad skrýval na návsi, uprostřed všeho dění, před zraky všech mudlů. Zaujala jsem bojový postoj a seřvala i motýla, že si dovolil přeletet mi před čumákem. Poštovní schránka se jménem Jan Kačer se prozradila příliš brzy. Zde si dovolím malou básničku:

Poštovní schránka ve středu vesnice,

to není lecjaká věc.

Geocacheri si jí váží velice,

a to není žádný kec. 

Všechna autorská práva patří Lady Bell, tedy mně a bez mého svolení je pokuta pět špekáčků ! Wolker NeWolker ;)

A teď už nám zbývá jen poslední zastávka, která byla na ooobrovské louce a já už byla tuze unavená. Spíše jsem se valila, než šla, či dokonce utíkala. Ale místo posledního pokladu bylo opravdu krásné a musím říci, že já bych se tam na to místo, kde byl schován, tedy nenatáhla, i když je mě také kus. Keška byla totiž schována v ptačí budce vysoko na stromě. Dvounožci se natahovali, jak krky surikat, ale nic naplat. Páníček byl s pomocí paničky vysazen a dramaticky tak zvětšil svou výšku a šanci dosáhnout na budku. Pak ho ale panička pustila a on dramaticky zaklesl své nohy i ruce kolem kmenu. Vypadal, jako Užovka stromová. Smála jsem se mu, až se mé pruhované bříško prohýbalo :)  A pak už jsem jen zapózovala s Jiříkem, který se stylizoval do Vládce blesků. Společně jsme dováleli sudy až dolů a vyrazili směr pelíšek a miska plná dobrot. A také samozřejmě sladkého spánku, ach ano, toho krásného spánku...

A co Vy, kdepak jste byli na výletě ? Ráda si poslechnu vaše příběhy. Zatím se mějte fanfárově. Loučí se Lady Bell :))