Počasí krásné, v plánu byly Vary
otec naštvaný, že opravu potřebuje krov,
složili jsme mu k nohám dary,
a vyrazili směr - Ostrov
____________________________________________________________________
Zdravíčko pozemšťani - Lady Bell se dobelhala ke klávesnici, vytasila drápky a už se na Vás těší, až Vám vše povypráví. Tolik a tolik se toho událo a můj život se změnil z ležení, spaní a buřtů na ležení, spaní, buřty a výlety. Pociťte ten rozdíl, prosím Vás :)
Slunné počasí mě nenechalo v klidu a to ani mé dvounožce. Zrovna umývali skleník a tvářili se strašně důležitě. Začala jsem na ně pokřikovat, ať složí zbraně a vyrazíme ven. Byla jsem opravdu naštvaná. Ale oni se jen usmáli a začali mě hladit. Cožpak mi nikdo nerozumí? Protentokrát jsem jim odpustila a užívali si drbáníčka.
Společně jsme se rozhodli pro krásné prostředí Karlových Varů a hned po výborném obědě vyrazili. Oběd se pro mě skládal z několika mňamózních chodů, ze kterých mi nejvíce chutnali zbytky ze včerejška. Ach nebe, ještě teď cítím tu lahodu na mém jazýčku ( čti: na mé šunce XXL, za kterou by se nemusela stydět ani výloha v řeznictví ) Cesta byla prostě nádherná. Okýnko bylo otevřeno a má tlama vlála jak český prapor při národních oslavách. Tentokráte jsme jeli na opačnou stranu, než obvykle a já moc dobře vnímala cizí pachy a jiné dialekty. Tu je haf a najednou wuf a pak zase štěk a haf. Oči mi přecházely blahem. Na půl cesty se mí kámoši rozhodli pro zastávku v okolí Ostrovských rybníků. Nechtělo se mi, ale když mi řekli, že rybník znamená spousta kachen a běhání na volno, ocas mi začal tančit sám od sebe a já se už nenechala dále pobízet.
Jen, co jsme z betonové džungle vkročili do krásného prostředí bříz a rybníčků na nás dýchla opravdová výletová atmosféra. První keška byla skryta nedaleko a jako souseda měla starého choroše. Ten se mi moc líbil, byl takový zvláštně dutý. Na mé štěkání ale neodpověděl, tak jsem to po nějaké chvíli vzdala. Mudlové se neodvážili ani přiblížit. Mé krvelačné tesáky a ostré drápy každému hned ujasnili, kdo je tu pán. A pak už se před námi objevili vytoužené rybníky a tolik kachních hodů, kolik si jen dokážete představit. Všechny rybníky byly romanticky propojené a cestičky vedly okolo i jakoby přes rybník. Kešky pak následovaly v rychlém sledu a jednu jsem dokonce objevila i já. Už zdálky mě ten starý kmen zaujal a tak jsem ho začala očuchávat. A najednou byli všichni u mě a smáli se a radovali. Pfff, tolik radosti, kvůli krabičce a papíru. Další se skrývaly v okolí rybníků a my je pochytali úplně všechny. Nejhezčí byla pro mě doslova ve středu močálu, kvůli které jsme museli sejít z cesty a nebojácně, po vzoru prvních dobyvatelů, si proklestit cestu skrze tajemné kmeny a bublající bahýnko. Což se mi moc líbilo. Nejednou jsem si do něj ustlala. Když jsem vylezla, měla jsem krásné, černé ponožky, jak dokládá přiložená fotografie :) Mé paničce se nejvíce líbila ta v březovém háji, kde si všimla, že jedna z bříz je opravdu jiná, než ostatní a tam byla ukryta. Měla jsem radost i za ní. Takovou radost, že jsem chtěla skotačit a běhat. Ale utekla jsem daleko a panička na mě byla nazlobená. Ale ne dlouho, jsme přeci kámoši :) A ještě jedna příhoda mě potěšila - poprvé jsme viděla toho velkého, pyšného, bílého opeřence, kterému se říká labuť. Trochu mě to zamrzelo, byl stejně bílý a velký jako já, ale uměl plavat. Kdybych skočila do vody já, mám pocit, že bych klesla. Vše jsem mu to hned řekla, ale začal na mě syčet a máchat křídly, jako pometlo. Zvedla jsem packu a řekla mu: Hyn sa ukáže ! S pocitem vítězství jsem za ladného, střídavého pohybů mých boků odešla. 
Začaly mě bolet nožičky a resignovaně jsem jen šla a svalila se do kufru auta. Na sedačku mě nepustí, hrubiáni. Prý jsem přibrala a musím být v kufru. Ještě, že je z kufru tak krásný výhled. Naše cesta ale ještě neměla končit. A co víc, vedla strmě vzhůru po jakési železné věži. Tam byl schovaný další poklad. Řekla jsem, že tam tedy kategoricky odmítám jít. Mé tělo už není pružné jako dřív. Pro roli sebevraha jsme jednohlasně vybrali páníčka. Ten se tvářil, jak malý chlapec, který má jít zaplatit obědy, ale nakonec cestu zdárně vykonal a dosti dlouho o tom ještě žvanil. Poté jsme kráčeli dál až do míst, kde se skrýval les, který nás uchvátil rozlohou a množstvím krásných dřevin. Cesta se táhla do kopce a já začala zvolávat všechny svaté. Ale když ta cesta byla tak krásná a ten vzduch panečku. Kolem včel, které ještě spaly jsme stoupali stále vzhůru a vzhůru, až do nebe. Moji páničci se radovali ze všech pokladů, které našli, ale když se začalo smrákat, utíkali jsme z temného lesa pryč. Tmu my nemít rádi. Všude moc mudlů a lesních skřítků, kteří by nám vzali všechny špekáčky. Nasyceni dobrým jídlem a samozřejmě také zážitky, vyrazili jsme domů...
Ještě jsme nezapomněli na návštěvu naší nejmilejší babičky a už za hluboké noci jsme dorazili do mého pelíšku. Celé odpoledne strávené venku s lidmi, které miluji. Je to snad mé psí nebe ? Jestli ano, doufám, že to bude trvat navždy.
A to je vše človíčci. Jaký byl Váš den? Klidně mi vše povězte nebo se prostě jen usmívejte a nic neřešte - jako já :) Zdraví Lady Bell
Žádné komentáře:
Okomentovat