Chomutovská honba za poklady (Geocaching)

Vytrženo ze zápisníku přiženěného páníčka
(paničky nejmilejší muž) 

...chcete vědět, co vše krásného jsme viděli a našli v Bezručově údolí ? Tak pojďte s námi... :)

Krásné sobotní počasí nás donutilo k uskutečnění výletu, který jsme potřebovali už tak dávno. Nelenili jsme a hned ráno jsme vyrazili do okolí Bezručova údolí se smělým plánem odlovit min. čtyři kešky. Společnost nám dělal mladší bráška Jiřík a samozřejmě naše čtyřnohá lady Bella, která ačkoliv vypadá jako líný a jaksi pomačkaný bílý pytel, je to přírodou vybroušený a k dokonalosti přivedený stroj na zachycení jakýchkoliv pachových i nepachových stop. V koutku duše jsme si představovali její zamyšlený posed, když pohlédne na okraj lesa a po vzoru Supermana ho projede svým rentgenovým pohledem a témřě okamžitě nás radostně zavede přímo na přesné místo pokladu a zatímco by jsme nevěřícně, ale přesto radostně vyzvedávali poklad ze země, tak bychom ještě současně naslouchali se zájmem poutavému výkladu o nerostném bohatství dané lokality, jako přídavek.

Naše první zastávka nás nicméně zavedla ke krásnému bahnitému mostu u řeky Chomutovky. I přes zdařilou navigaci, která ukazovala v jednu chvíli: Jste na místě!, a jen, co jsme se otočili, už ukazovala 17 metrů na severo-východ. Jen jsme se trápili a trápili. Nápověda byla více, než tajemná: U velkého stromu BYL jeden malý... to ono velké BYL nás tížilo a hledali jsme různé přesmyčky a dvojité výrazy. Už už jsme nazouvali holinky a skákali do řeky, když tu, při posledním pokusu před odchodem, moje nejmilejší přítelkyně přišla, zamyslela se, usmála a před velkým stromem opravdu objevila jeden menší a v něm se blyštil hledaný poklad. Dala nám zabrat, ale o to byla větší radost při objevu.Lady Bella se tvářila, jako by celou dobu tušila, kde je keška schovaná, nicméně nám v hledání neporadila a byla tajemná jako hrad v Karpatech.

Naše další kroky vedly k pokladu, který nás děsil už jen názvem: Vyhlídka u Bezručáku. Vyhlídka = vysoké místo = prošoupané boty a funění, jak muflon evropský při námluvách. Kompas potvrdil naše obavy a my se vydali po kopci strmě vzhůru, svírajíce úhel téměř 90 stupnů. Nádherná příroda, to se musí uznat. Jako první byla u vrcholu Bella, která se snad ani nezadýchala, pak jsem doběhl já a jako správná podpora vzal do ruky foták a začal s potutelným úsměvem fotit ty dva horolezce, zatímco oni nadávali na kopec, cože si to dovolil být tak ostrý. Na vrcholu nás ale čekala nádherná podívaná po vrcholcích Údolí a to byla nejkrásnější odměna ze všech. Samotný poklad byl velmi jednoduchý na objevení, což byl určitě záměr po takovém výkonu na světové úrovni. Po řádném odpočinku jsme promysleli varianty o způsobu cesty dolů, ale lanovka nebyla zprovozněna a Bella už měla na zádech batůžek, takže jsme se nadechli a sklouzli dolů po svých. Máme zážitek k nezaplacení, ale děravé boty nám už nikdo neproplatí. Případní kolemjdoucí prchali hrůzou, když se z kopce dolů rozeběhla naše smečka amatérských kačerů, řítících se ven z lesa jako divoši na první bílé muže.

Poté jsme opět vklouzli do tajemného lesa, který nám vykouzlil úsměv na rtech (a tlamě) svou krásou. Větve střežily lesní cestu, která jakoby vedla do pohádkové země, kde chutná dokonce snad i dušená mrkev nebo žampion.(Ale jen opravdu v pohádkách!) Dýchala na nás příjemně chladná atmosféra a my byli na vrcholu světa (a konci svých sil). Poklad byl schovaný pod kameny a Jiřík si připsal už druhý odlov za sebou. Kulihrášek jeden.. Belly asistence při vyhrábávání kešky ze země nás velmi udivila :)

Co by ale člověk neřekl, čas utíká neúprosně. Vyrazili jsme brzy a najednou byl chladný podvečer. Nasedli jsme do mírně prohnutého kočáru a jeli štastní i smutní domů.

Samozřejmě nám to ale nedalo a z popudu mé nejdražší jsme ještě odlovili tři kešky v okolí Klášterce. V úplné tmě, v centru města nás Bella neohroženě navigovala do temných uliček. (Máme štěstí, že díky své obří velikosti působí aspoň trochu strašidelně. )

Ta nejzajímavější keška na nás čekala nedaleko pole. Malá krabička střežená starým, majestátním dubem. Úctyhodnost a moudrost toho místa zachytila i Bellu a proto si pod strom ustlala a lovení kešky nechala na nás. Naplněni krásnými zážitky na úžasný den jsme dorazili konečně domů a u Bídníků od Victora Huga se naše zážitky staly poklady a s jejich těžkostí jsme odpluli do Říše snů.

Celodenní odloučení nesl náš kocour velmi statečně. Aby nám ukázal, jak nás má rád, tvářil se neutrálně a naoko rozčíleně, když jsme mu pročísli kožich pár pusinkami. :) Je to herečka, určitě se mu stýskalo! :)