Fascinující soubor povídek Sběratel mušlí - Anthony Doerr

Ahoj všem! Tady je lady Bell se svou další recenzí na jedno zajímavé čtivo :)

 Deštivý víkend je jako stvořený pro pěkné čtení, zákusek z kostiček a pohodlný dlouhý spánek.
Díky této velmi citlivě napsané knize se mi zdálo spoustu barvitých (a leckdy i děsivých) snů, což považuji za dobré znamení. Málokterá kniha mě takto osloví a nabudí mé smysly! Ještě dlouho po přečtení jsem přemýšlela a dumala nad významem a příběhy jednotlivých povídek.
Ačkoli povídky nejsou mým šálkem kávy (já radši masíčko), pustila jsem do čtení s lehkým pocitem zvědavosti v bříšku (a hlad to nebyl, už jsem snědla dvě misky granulí). Anthony Doerr je spisovatel, o kterém se hodně mluví v souvislosti s jeho hlavním bestsellerem - Jsou světla, která nevidíme. Jak ale obstojí tento americký spisovatel se souborem povídek? Dokáže ve čtenáři zanechat nějaký výraznější dojem nebo pocit, anebo bude čtenář otáčet nezáživně stránku za stránkou? 




Po každé povídce (sbírka jich obsahuje osm) jsem si musela dát buřtíka a krátký šlofík, abych vstřebala jejich smysl, význam a dosah. Jeho povídky plynou lehce, nenuceně, podobně jako můj nejoblíbenější způsob zahnání žízně - horský potůček. Ani povídky sice nevoní po masíčku, ale můj obdiv si spisovatel určitě získal.
Osobitým způsobem dokáže vykreslit během několika málo stránek detailní popis hlavní postavy - její život, myšlení, povahové vlastnosti.
Během několika málo stran vás vtáhne do děje, a než se rozkoukáte, je vám líto, že příběh skončil. Každá povídka je originální, postavy jsou různého pohlaví, věku i sociálního postavení. Mají společnou určitou naléhavost - zažívají něco mimořádného. Ať se jedná o divokou starší sestru, která odjela cestovat po světě s polykačem železa, nebo o mladou nespoutanou krásku Naimu, která znovu objeví neuchopitelnost krásy skrze fotografie.

Přestože originál vyšel bezmála před 14 lety, českého překladu jsme se dočkali teprve minulý rok.

Upozornění - Další řádky obsahují kompletní popis a názor týkající se dvou povídek z knihy.

Nejvíce mě zaujal příběh Sběratele mušlí 
Úvodní povídky nese název stejný jako kniha samotná. Pilotní příběh nás zavádí na pobřeží malého tropického ostrova nedaleko rovníku. Osaměle zde žije šedesátiletý slepý sběratel mušlí, jehož každodenní rutinou je prohrabávání písku, pátrání po mušlích. Každou mušli hluboce obdivuje, ohmatává svými prsty, pojmenovává její druh a ukládá ji pečlivě do kbelíku. Prozaicky je oslovuje jako malé cestovatele na proudem navršených písčitých hřebenech. Mušle se stali jeho posedlostí, jakousi ochranou před bolestným zjištěním slepoty, která ho postihla teprve ve dvanácti letech. Doktor, jenž nemohl nabídnout nic jiného než útěchu a nikoliv vyléčení, přivedl malého chlapce poprvé k moři, na pláž plnou různých struktur mušlí a korýšů. Tehdy se chlapec fascinovaně poprvé dotkl mušle, načež jim zasvětil celý svůj život.

Jako omráčený zkoumal jejich ostny, výstupky, spirály a záhyby. Plavil se slepý na plachetnici napříč tropickými ostrovy, vystudoval a stal se profesorem na univerzitě, napsal čtyři knihy o mušlích a objevil nový druh mlžů. Svou penzi tráví jen se svým německým ovčákem v malé slaměné chatce, daleko od všech lidí. Začátek příběhu ve čtenáři probouzí nedočkavou zvědavost, ke sběrateli mušlí přijedou dva bulvární američtí novináři. O starém muži a jeho zázracích chtějí napsat článek. O jaké zázraky se jedná a co znamená nevinná poznámka - Na syna se neptali? Nedočkavě čtu dál a příběh se roztáčí rychlým tempem stejně jako spirály na měkkých schránkách mořských živočichů. Jednoho dne narazí sběratel na  mladou Američanku Nancy. Nesmyslně blábolí a potácí se po pláži. Sběratel se o ní stará a tlumí její několikahodinové horečnaté stavy. Nancy se probírá a svěřuje se, že utekla od pohodlného poklidného života,cestuje po světě a  hledá vnitřní rovnováhu a štěstí, ale naopak je sužována malárií. Na nějaký čas se její stav zlepší, ale nešťastnou náhodou ženu kousne prudce jedovatá homolice - přestože není větší než malíček, vysune svůj sosák a do oběti vstříkne jed, který vyvolává bezvědomí a paralýzu. Obrovský chlad, šířící se do hrudi, způsobující smrt. Bohužel neexistuje žádná protilátka a sběratel se s Nancy začíná loučit. Po mnoha hodinovém deliriu ale Američanka procitá, plná života a elánu jako nikdy předtím , prý konečně našla rovnováhu. Stal se zázrak, malárie je vyléčená a žena úplně zdravá. Jako smyslů zbavená mluví o svých šílených představách a dožaduje se dalšího kousnutí, čímž sběratele rozzlobí a ženu posílá pryč.

Na malém ostrově ale nezůstane nic utajené, o zázraku se dozvídá místní vlivný muž. Jeho osmiletá dcera také onemocněla malárií a její stav se nadále zhoršuje. Upoutaná na lůžko, ztrácí se v deliriu. Její otec se dožaduje stejné léčby, jakou dostala ta mladá Američanka. Marně sběratel mušlí vysvětluje, že to nebyla žádná léčba ale šťastná náhoda, a že je zázrakem, že je ta žena stále mezi živými. Marně se snaží muže přesvědčit, že mořští živočichové jsou nejen krásní, ale také prudce jedovatí. Pod nátlakem je nucen jít na pláž, najít co nejmenší homolici a přiložit jí dívce do dlaně. Zázrak se opakuje a druhý den po kousnutí se malá dívka probudí z deliria. Sběratelův poklidný život se hroutí, jeho domov okupují nemocní lidé, dožadující se kousnutí homolice, vyléčení a dalších zázraků. Tvrdohlaví lidé toužící po senzaci jsou stále sběrateli v patách a  obracejí mu nejen jeho mušle ale i jeho život. Největší událostí ale zůstává příjezd sběratelova syna - třicetiletého Joshe. Josh je opakem svého uzavřeného otce, jeho obětavost nezná hranic, a na druhé myslí víc než na sebe. Sběratel svému synovi vůbec nerozumí, a netuší proč se stará o tři malé postižené sirotky. Josh se začne také o mušle zajímat, nedbá přitom doporučení otce, nezahrávat si s jedem mořských živočichů. Nešťastným náhodám není konec, Joshe kousne homolice a do dvou hodin ztrácí vědomí i srdeční puls. Přichází o svého jediného syna, ale smutek nemá v jeho srdci místo. Jako omámený se dál věnuje své každodenní rutině - jít na pláž, najít mušli, pojmenovat ji a vhodit do kbelíku. Příběh se poté opět otáčí k americkým novinářům. Společně se sběratelem se opijí a při cestě zpátky do příbytku se sběratel rozhodně najít těm hloupým bulvárním reportérům nějakou  homolici. To bude senzace, až je kousne a už se ani jeden neprobudí! Shodou náhod jednu objeví, zahrabanou v písku. Když si ale svůj záměr rozmyslí a nebezpečného živočicha zahodí, je už pozdě. Kousnutím začíná pronikat do sběratelova těla jed, chlad se šíří pomalu tělem a paralyzuje veškeré orgány...
Po několika dnech bezvědomí jed ustupuje, tělo se opět probouzí k životu a sběratel se vrací ke své každodenní vášni - sbírání a zkoumání mušlí.

Příběh v nás zanechává jednu naléhavou otázku - Opravdu dokáže homolice léčit? Je možné jed z nemoci přebít jedem smrtelným?

Každý z nás je v určité chvíli svého života sběratelem mušlí - nevědomky se navracíme k vlastnímu nejpřirozenějšímu nastavení, které tvoří podstatu nás samotných. Po mnohaletém vztahu opadá snaha "zalíbit se" a naplno se ozývá naše vnitřní nastavení...

Každý z nás ve chvílích bolesti soustředí veškerou svou pozornost na jednoduché činnosti či kroky, které nás až divoce fascinují. Sněhové vločky za oknem jsou obrovskou záhadou i obyčejnou krásou vždy, když naším životem proplouvá smutek.

Sběratel mušlí možná sice zažíval jakousi plochost či otupělost od citu a odtržení od reality, to vše ale jen následkem svého uzamčení díky smutné události ztráty zraku.


Další překrásnou povídkou, která si získala mou plnou pozornost byla povídka finální - Mkondo

Hlavním hrdinou je americký historik Ward, který služebně cestuje do Tanzie. Jeho úkolem je najít zkamenělinou prehistorického ptáka, která by se stala skvostem muzea. Při jedné z cest z hotelu na naleziště narazí na úzké cestě na mladou ženu, která běží obrovskou rychlostí jen pár metrů před jeho autem. Sálá z ní síla, divokost a nespoutanost. Tato žena nakonec naskočí Wardovi na kapotu a rozhodným hlasem zavolá, ať nezastavuje. Jako v transu, omámený Ward jede dál do džungle, dokud cesta neskončí a žena se smíchem neseskočí. Jmenuje se Naima a její bezprostřednost a nebojácnost ho úplně ochromila. Každý den jezdil domů k jejím rodičům na zdvořilostní návštěvu s hromadou darů, každý večer mu Naima se smíchem utekla do džungle a on se jí marně snažil dohonit. Připadal si jako lovec, marně se plížící za svou krásnou laní, ale dohonit jí nedokázal. Přestože zkamenělinu již objevil, Naimu nedokázal opustit a dál po ní toužil. Ona však zůstávala stále tajemná, vyptávala se jen na pár otázek: Jak voní zima? Jaké to je lehnout si do sněhu? a poté opět utekla do temné noci.Ve Wardově srdci sílil požár - ze spaní vyslovoval dívčino jméno. Jediným řešením, jak požádat Naimu,aby s ním odletěla, bylo ji dostihnout při nočním běhu do neznáma. Díky intenzivnímu tréninku Ward zesílil a pocítil, že by dokázal běžet do nekonečna - stejně jako Naima. Poslední noc v Tanzanii ji konečně dostihl - svou divokou laň, a ona svolila k odjezdu.

V Americkém prostředí se ujímá vyprávění Naima. Ani plamen jejich počínající lásky nedokáže utěšit nespoutanou dívku z pralesa, která nyní bydlí v malém městě plném hluku, daleko od přírodních krás, daleko od neposlušného větru a všudypřítomné zeleně - její přirozenosti. Mkondo, její hra z dětství, také ztratila na významu. Už od malička, kdykoliv vyběhla ven na neznámou cestičku běžela až na kopec. Tady ale ještě musela udělat jeden krok navíc. Doufala, že Ward je její vyvolený, protože i on udělal jeden krok navíc do neznáma při jejich honičce - skočil za ní do temné řeky. Díky tomu si  také získal její srdce.

V tomto krásném příběhu je vidět osud podobný jako v povídce první - Naima zpočátku probudila ve svém muži divokost a sílu, on se však po nějakém čase vrátil ke své přirozenosti - od rána do večera byl v práci, o zdraví svého těla se nestaral. Zatímco jeho žena chřadne, on se jen dívá a mlčí, protože si neví rady. Naima miluje pohyb, změnu, běh lesem skrze keře ostružiní, život v korunách stromů -
 a nyní byla v malém šedém městě, stále ve stejném domku, se stále stejnou krajinou. Svou bolest se snažila řešit ještě jedním krokem navíc, jako ve své dětské hře - snažila se život vytvořit kolem sebe - na dvorku vybudovala včelí úl, ve sklepě chovala divoká káňata. Její snaha se ale střetla s nepochopením,sterilitou a nudou městského života. Taková zvířata ve městě nesmí nikdo chovat, zakazuje to vyhláška. Naiminy pocity jsou vykreslovány s neobyčejnou citlivostí a upřímností. Pocit nepochopení a odmítání zná jistě každý. Ona se ale stále snaží bojovat a udělat ještě ten jeden krok navíc, zatímco ji naplno pohlcuje stereotyp a hluboký pocit nenaplnění,marnosti. Po nešťastné smrti svých rodičů se zhroutila a nějaký čas byla zamknutá v nemocničním pokoji. Zabloudila ve své duši a nedokázala udělat už ani krok navíc. Sama sebe se marně ptala, kam se poděla její vášeň pro život a kdo je ten muž, se kterým sdílí to poslední, co z jejího života zbylo.
 Po dalších letech smutku se odhodlala nastoupit na doporučení manžela na univerzitu. Naimu oslovilo fotografování, a přestože její fotoaparát byl skoro až archaický kousek, hned první její fotka slavila úspěch.  Díky její schopnosti předvídat přírodní zákony - pohyb mraků, směr větru a stín vrhající slunce si počkala i několik hodin na dokonalý moment. Větve dubu ozářené sluncem, a za nimi dokonalý mlžný opar - jako by se najednou vynořili z temnoty. Sotva tu fotografii spatřila, jako by vyšla z hustého lesa na slunce denní. Probudila se, našla svůj nový smysl života.
Mraky zrcadlící se v louži, dva nadýchané mráčky plující před tvář malého psa.. Světla, okna, hvězdy - vše ji fascinovalo a dávalo jejímu životu nový rozměr. Její fotografie zachycovaly jedinečnost a krásu každého okamžiku, stačilo se jen správně dívat kolem sebe a zmáčknout spoušť. Jejího talentu si všimli i ostatní a zanedlouho pořádala Naima vlastní výstavy a prezentace. Ona však fotila stále jen pro radost. Našla především znovu samu sebe a odletěla zpět do rodné země. Často Wardovi posílala své fotografie, zachycující krásu krajiny. Zatímco léta ubíhala, Ward věnoval veškerý svůj čas práci a gigantické televizní obrazovce. Když jednoho dne po mnoha letech dostal k narozeninám s přání s fotografií tmavého útesu, jako by se probudil. Okamžitě vyrazil za Naimou. Marně ji hledal tři dlouhé týdny, naplno ztracen v džungli, na pokraji sil. Její malý domek ale přece jen našel. S květem v ruce čekal na svítání a na její probuzení.


Poetický úryvek z jedné zajímavé pasáže:
  ,,Odpoledne pršelo a teď na vyjasněném nebi zářily hvězdy. Světlo galaxií dopadalo na její krk a rameno a prostupovalo krví v jejím srdci - obloha byla jen pár metrů hluboká. Měla pocit, že do ní může sáhnout, polapit její mrazivý střed a rozpohybovat všechna její slunce jako kapky rtuti. Hluboká i mělká - obloha může mít spoustu podob." 



Závěrečné shrnutí:

Tato sbírka povídek potěší zejména "zdatnější" čtenáře. Nehledejte žádné ploché a hrubé neopracované scénáře bez špetky smyslu nebo primitivní rozhovory. Každá povídka je trošku jiná - jedna vyznívá jako legrační humoristický příběh o sázce postarších rybářů, druhá vypovídá o první velké lásce a neopětovaném citu, třetí vypráví o zlomené mysli válkou sužovaného muže. Ve všech povídkách ale naleznete překrásné popisy přírody, krajiny a místní fauny. Každá postava chová v sobě úctu k přírodě a svýma očima popisuje její krásy, pokaždé jinak. Je to krásné čtení, ve kterém bude vaše fantazie pracovat na plné obrátky a ještě dlouho po dočtení budete přemýšlet, jak by se s problém, sužující vaší duši, vypořádala mladá mystička nebo záletnický rybář.
Povídky se vám možná budou zdát trochu chmurnější a melancholičtější, ale jsou hlavně upřímné, dost lehce uvěřitelné a mnohdy i určitě skutečné. Poznáváte se v nějakém příběhu?



Čtenářský zážitek každým písmenkem! :) Uděluji 5 buřtíků a navrch jednoho zlatého bludišťáka.
Kniha není jen na jedno přeštení, určitě po ní sáhnete i v jiném období svého života.  Chválím za nápad - velmi zajímavé příběhy vcelku obyčejných lidí, různorodost nejen prostředí, ale i samotných postav. 

 Vaše lady Bell