Další keškobraní, tentokráte v okolí Úhoště u Kadaně

Zanechte pro jednou žehlení, uklízení, praní

a vyražte s námi na pořádné keškobraní.

Povzbudte smysly a potěšte svá těla,

nevzdávejte se - duše by to tak chtěla !

Zdraví Lady Bell, alias uslintaná tlama. Přijměte prosím pozvání na další krásný výlet po krásách kadaňského kraje. Tentokrát potkáme dokonce i starostu, ztratíme se, a trochu se i pozlobíme. Ale vše jen proto, abychom nakonec zjistili, jak je vše pomíjivé a že život je jeden velký, krásný a chutný buřtík... 

To vám tehdy bylo takové to ošklivé, zamračené počasí a mě se nechtělo pranic dělat. Ostatně, téměř nikdy se mi nechce moc dělat. Mé mohutné bílé šaty potřebují hodně odpočinku a péče. Nejraději mám chvíle, kdy panička vezme kartáč, hrábě a kolečko a začne česat mé bílé kudrlinky. (I když je jaro v rozpuku, všude sněží!) Jsem na vrcholu blaha a nevnímám ani hašteření mých slepičích kamarádů opodál. A opět, jako když udeří blesk, otevřely se brány známého světa a mé oči zářily jako v září. V autě sleduji provoz kolem mě, ale nezapomínám mít bradu zkušeně podepřenou opěrkou. Ti dva vepředu se na mě pořád dívají a potutelně se usmívají, vůbec nevím proč. Dorazili jsme do kraje, známého jako Pokutice a vyrazili na rande s osudem.

Cesta se táhla malinkou a útulnou vesničkou. Byla jsem opět za hvězdu a každý pes na mě hlasitě štěkal: "Hmm, copak to tu máme za novou kostičku" Nebo: "Zajděte potom ke mě Mademoiselle, ukážu vám mou sbírku exotického hmyzu" atd. Někteří z nich byli opravdu k zakousnutí (tedy k nakousnutí), ale panička mi připomněla olivový věnec na hlavě a tak jsem jim jen naznačila prvním a čtvrtým drápkem, ať mi večer zavolají a šlapali jsme dál.  Musím říci, že historie na nás dýchala každým krokem. Vnímala jsem starobylé opevnění z doby, kdy snad ani špekáčky ještě nebyly a kdy moji příbuzní, vlci, ještě svobodně brázdili nekonečná údolí kraje. Páníček to stále zkoumal a chtěl mít stroj času, aby to mohl vidět v celé své kráse. Možná, že by potom viděl hrdé kelty, jak staví svůj svět. Možná, že by viděl zelené skřítky, jak zpívají a nosí kameny na určená místa, možná... Pokračovali jsme dál a po strmé cestě a klikatých schodech jsme se dostali až na planinu, známé jako stolová hora, neboli Úhošť. Moc se mi líbí název stolová hora, vlastně jen proto jsem přijala pozvání. V mých představách se na stolové hoře prostě musí prohýbat stoly jídlem, pitím a nekonečnými věnci buřtů. Jaké bylo však moje zděšení, když jsem zjistila, že se stolem má ta hora společný jen tvar. Cítila jsme malinké zklamání, ale když to nejde být zklamaná, když jsou kolem mě tak šťastní a mladí lidé. Na cestu nám svítilo sluníčko a vítr nás lechtal na krku. Kdyby dnes skončil svět, ani by nám to moc nevadilo :)

Tady na té krásné hoře jsme potkali dokonce i pana starostu s jeho chotí. Byli krásně barevně sladění a hned si všimli mých ladných, ženských křivek. Pohladili mě a podivili se, jak rychlé nožky a tlapky vlastníme.
Darovali jsme si úsměvy a směle šlapali dál, tlapku za tlapkou. Celý prostor vypadal krásně "nahatě", protože příroda ještě neukázala svou moc v plné kráse a tak všude jen rašily zelené lístky, deroucí se z půdy. Za těžký strmý výstup jsme byly obdařeni tím nejnádhernější výhled v dějinách psí rasy. Moji mladí druhové se zase loudali a nad vším uznale pokyvovaly hlavou a dělali: "hmmm a óóóh.."  Aspoň jsem si mohla okolí dokonale očichat a prozkoumat. Nejvíce se mi líbilo to koňské ňoňo, do kterého jsem si chtěla tak moc ustlat. Splněný sen všech božských vůní a chutí!  Najednou se ale objevil ďábel a s pekelnými vidlemi mi můj úmysl rozmluvil. Nechápu, že to také nezkusí, je to tak super. Cestovali jsme dál s batůžky podél srázu a pod ním už nebylo zhola nic - jen špičky stromů a lesní život. Představovala jsem si, jak se odrazím od kraje, roztáhnu packy, ocas samozřejmě použiji jako kormidlo a doplachtím až do sousedního království. V koutku duše si ale smutně říkám, že bych spíše než plachetnici připomínala Boeing 747 bez paliva. Zhubnout do plavek ? Nikdy! Jsem hrdá na svých 56 kilo.(Nejtěžší jsou na mě samozřejmě chlupy.)  Páníček postával na krajích útesů a zamyšleně hleděl do dálky, určitě pózoval na nějakou super fotku do časopisu. (Nebo vyhlížel nejbližší pivovar?)
 Tiše jsem to pozorovala a snažila se pochopit, na co asi tak myslí. Možná na paničku, že je tak úžasná a ukázala mu toto místo. Ano, tak to určitě je! 

Nezapomínali jsem ovšem na účel našeho putování a podle zdařilé navigace jsme dorazili na místo, kde měla být ta malá krabička, pro mě už známá pod pojmem keška. Krásné místo, obdařené lavičkou pro chvíle meditace, se sochou nějakého fousatého pána,shlížejícího do údolí. Nejspíš to byl nějaký Bůh Fousů, či co. Nápověda byla více, než geniální - Oslíčku, otřes se. Samotnou polohu nemohu vyzradit, ale třásli jsme vším živý i neživým a skutečně jsme kýžený poklad po nějaké době objevili. A co více, našli jsme i druhou část pokladu, schovaný opodál. Radost byla nekonečná, ale pamatuji si jen útržky. Zkoumala jsem okolí a dávala pozor, když tu náhle se zpoza temného lesa vyřítili "mudlové"! Odvěcí nepřátelé geocachingu. Jsou to zlí spojenci lesních skřítků a chtěli by ukrást všechny poklady jen pro sebe. Musíme být ostražitý a na to je můj výcvik jak stvořený. Hodina ostražitosti byla hned po hodině válení a hodině Buřtové nauky. Další kroky nás zavedly na širé pláně, kde bych přísahala, že jsem zahlídla Vinnetoua na jeho koni Hattatitlovi, jak uhání ke Stříbrnému jezeru. Svět nám připadal nekonečný a my ho chtěli celý prozkoumat. Držela jsem se paničky a opatrně jsme se přibližovali ke kamennému valu, kde měl být schovaný další poklad. Kamenů tam bylo opravdu dosytosti a panička vymyslela ten nejlepší plán ze všech - převalíme každý kámen, který tam je a pod jedním krabička určitě bude. Při pohledu na hromady kamení jsem zapomněla na myšlenku týkající se buřtíkového dortu politého sardinkovou omáčkou a  vyděsila mě vzpomínka na nekonečné chmelové vinice a polil mě pot. Páníček ale sešel z cesty a s úsměvem na rtech ukázal na místo z druhé strany - poklad byl tam! Malá plastová krabička, která skrývá tolik radosti. Obrousila jsem si jeden drápek a očuchala asi dva kameny, ale zatím žádný nález pro mě. Říkáme si Bellaboooks, ale samotná Bella je zatím bez úspěchu, jaký paradox. Moji kamarádi si vzali první dáreček na výměnu a to zeleného mužíčka. Připomínal mi páníčka, ten se tváří podobně vždycky, když máme doma k večeři houbovou omáčku.

Další část naší cesty vedla stále podél kraje čedičové hory až k ohromnému - dle mého zkušeného názoru - marťanskému vysílači. Zaujal mě divoce vyhlížející sráz, který jsem chtěla slézt, jakožto správný horský pes! Panička se o mě ale bojí, tak jsme se maličko vrátili na značenou stezku vlídnějším terénem. Vážím sice jako malé sele, ale panička mi pořád říká, že jsem její "mamutí miminko". Nevadí mi to, opravdu ne. Čas se zastavil, když jsem procházeli lukami a cestičkami, které se klikatily jako horský potůček v mé rodné Francii. Panička se neúnavně radovala z toho, že si dnes vzala čočky a že vidí úplně vše, i tu kravičku na druhé straně. Měla jsem z ní, společně s mým páníčkem, velikou radost. Když se totiž usměje, tak na druhé straně země vyraší magický pampeliškový strom. Osobně dávám tedy přednost Buřtovníku, ale pampelišky jsou zase o něco krásnější. Když jejich chmýříčka letí po větru, příjemně to lechtá v nose. Ptáčci nám zpívali a my se dostali na místo dalšího překvapení - keška, která je ukrytá někde, kam se ptáček nedostane -  tak zněla nápověda. Hádali jsme všichni společně malý otvor ve stromě, ale rozluštění hádanky se ukázalo býti mnohem jednodušší. To si ale zase nechám pro sebe a možná pro Filipa, mého kočičího kamaráda. (Ten mě ale stejně nikdy moc neposlouchá, akorát mi ujídá masíčko.) Jen prozradím, že je tam krásný topol. Ale to není jediný název stromu, který jsem se dnes naučila. Dalším moudrým svědkem minulosti i budoucnosti byl jilm, který střežil náves přímo uprostřed vesnice a jeho obrovské větve jakoby chránily všechny zamilované. I když je mě kus ženské, tak pod košatou korunou jsem si připadala drobná jako mašlička na čivavě. Lehla jsem si do stínu a sledovala ze zájmem mé dvounohé kamarády, točící se kolem stromu jak při tanci - lehce vraští čela, obratně uskakují všudypřítomným mravencům a natahují ruce do škvírek mezi větvemi. Já dávala pozor na "mudly!, kteří už jistě vykukovali za rohem a spřádaly ďábelské plány. Skrze mě ale neprojdou, Gandalf budiž mým vzorem :) 

Obloha se nám z blankytně modré změnila na myší šeď a měsíc se už pomalu pral o svůj nárok na vládu. Musím říci, že jsem zpátky jen šla. Nečmuchala ani nezlobila, jen prostě aktivovala autopilota a pokorně šla. V tlapkách jsme všichni měli mnoho kilometrů a stejné množství zážitků v našich srdcích. 

A to je vše, milí človíčci, loučí se Lady Bell :)