Kešky, blešky a větrné počasí v Kadani

Ahojte člověčí kamarádi, 

jak už to tak bývá, přišel víkend a s ním i možnost na úžasnou a dlouhou procházku. Tu já tuze ráda, protože ačkoliv tu mám pro sebe celou zahradu i s potokem, procházka do neznámých končin je vždy strašně super. Občas jsem tedy utekla skrze starší plot a užívala si svobodu, ale ti dva mladí lidé z toho byli smutní, tak jsem si řekla, že budu už hodná. V přesvědčování mi nejvíce pomohl buřtík a hlavně spravený plot, tak už to prostě hold chodí...

Ležela jsem si takhle na zápraží a sledovala ruch vesnice, což v podstatě znamenalo projetí dvou velkých věcí na čtyřech kolech a hádku dvou kosáků na stromě přes ulici, kdo že se to vlastně bude ucházet o ruku Madame de Kosice. Osobně si myslím, že má zobáček až moc nahoru. Dále tu samozřejmě také mám kamarády sousedy, Bettynku a Arona, ale zdá se, že se mají svůj vlastní prostor a vlastní pány. Zrovna jsem sbírala energii na další šlofík, když tu zčista jasna se otevřel kufr od auta a já se rozeběhla vstříc štěstí, radosti a novým zážitkům. Auto se příjemně zhouplo pod mým statným tělem (nejsem tlustá, jsem nadýchaná) a my mohli vyrazit.

V Kadani, v tom královském městě, jsme navštívili babičku mé paničky, kterou mám moc ráda a připojil se k nám i Jiřík, mladší pan bratr taktéž mé paničky. Jmenuje se Jiřík, ale říkám mu démon z pekla, protože má hrozně moc energie, za což jsem pak na konci vlastně moc vděčná. Když totiž rozpohybuji mé mňamózní boky, tak je ten spánek potom prostě lepší. Naše kroky nejdříve do místního knihkupectví, mého nejoblíbenější místa, hned po pelechu. Sice tam nepadají buřtíky z nebe, ale zato tam je spousta hezkých knih, které voní také velmi lákavě. Lidé tam jsou velmi vstřícní a hned se jim dostane od mé paničky dokonalého proškolení v tom správném drbání za ouškem nebo na zadečku. Panička poté zavedla naše kvarteto na vrch, nedaleko Kadaně, řečený Královský. Byla jsem na vrcholu blaha. Konečně uznání mé modré krve a moci nad všemi buřtíky. Cesta vedle skrze krásné i časem zapomenuté zahrádky, které tak moc postrádají psí společnost. Nedlouho poté zahrádky ustoupily moci přírody a před námi se objevila ta nejkrásnější, klikatá cestička do lesa. I když mých známých psích kamarádů razantně ubylo, tak jsem byla potěšena množstvím příjemných vůní, které se linuly dubovým stromoví. Sojka ohlásila náš příchod všem obyvatelům lesa a my si uvědomili naši malou roli v tom obrovském soukolí. Ani jsem si nestačila dočuchat ten nádherný starý pařez a podepsat se, když v tom se před námi větvě uklonily a nám se naskytl pohled, který nám vzal dech. Cestička podél skalnatého srázu byla prostě nádherná a majestátní borovice, plné života, nám připomenuly vzdát opět hold matce přírodě. 

Přišla jsem opatrně na okraj skály, zavřela oči a najednou začal vát silný, ale po náročném výšlapu pro nás milosrdný vítr. Zvedla jsem čenich, abych nasála moudrost předků a vnímala krásu okamžiku. Vítr mi pročesával bílé kadeře a já si připadala jak Rose na přídi Titanicu. Ach Jacku, kéž by tyto chvíle trvaly navždy... S radostí na těle i na duchu jsem si lehla do stínu borovice a pozorovala mé lidské druhy, jak začínají něco hledat. Terén to byl náročný, dokonce se spouštěli dolů z kamenitého srázu. Ale jen malinko. V případě pohotovosti jsem měla připravené lano a v kapse mám signální světlici. Nedalo mi to a sledovala jsem je dál. Po trochu trápení našli jakousi plastovou krabičku a měli z ní obrovskou radost. Našla jí má panička a na znamení radosti začala divoce tančit, jako šaman z kmene Siuxů při dešťovém obřadu. Zvedla jsem mé kýty a šla se podívat, kvůli čemu jsem musela přerušit mou královskou dřímotu. Pfff, pár plastových věcí, nějaký papír. To je vše ?! Žádný buřt nebo aspoň sardinky na salámovém podkladu ? Byla jsem zklamána, ale přesto štastná, protože když jsou páníčci štastní, jsem i já... Pak jsme vyrazili dál podél srázu a to vám byla panečku podívaná. Málem nás to odfouklo, ale mé drápky slouží stále dobře.

Mé smutné oči zařídily ještě jednu výpravu, která byla jen co bys špekáčkem dohodil. Tomu místu se říká Svatý kopeček a mě polil pot, že se budu muset snad i modlit. Což o to, bílé, panenské roucho už mám od narození, ale raději věřím ve svět, plný radosti a úsměvů ( a pohodlných gaučů ). S koumavým pohledem jsem vážila každý krok, který vedl strmě vzhůru. Moji člověčí kamarádi se sunuly za mnou a stále si fotily každý kousek cesty. Musím ale uznat, že to slunce, které prosvětlovalo spadané listí, bylo jako balzám na duši. Na vrchu kopečku byla jakási stavba točitého slohu, která vedla snad až do nebe. Nahoru jsem se bála jít, tak jsem počkala dole, zatímco trio dobrodruhů nebojácně šlapalo nahoru, až se mi ztratili z dohledu úplně. Říkali mi potom doma, že to bylo nádherné nahoře a že jsem mohla vidět celý známý svět, jako na dlani. Představuji si, jak tam lezu nahoru a potom štastná otevřu tlamu do širokého úsměvu a do toho celého známého světa vypustím dlouhé špagáty mých slin. To by bylo něco panečku. I v sousedním království by věděli, že jsem tam byla, i když ne tak úplně docela. Naše výprava ale pokračovala dál a moji lidští poddaní opět začali hledat snad poklad, či co. Po chvíli Jiřík opravdu objevil kýžený poklad, který byl snad ještě menší, než ten předchozí, ale takovou radost, jakou všichni měli, si pamatuji snad jen, když jsem o Vánocích dostala tři krabice, plné kostiček, granulí a rybiček. Ach Jacku, kéž by tyto dny trvaly navždy... Osobně jsem se ani nenamáhala se do krabičky podívat a tak jsem předstírala, že dávám pozor a velmi pečlivě sledovala okolní les a dálnici mravenců. Pak nás cesta vedla opět strmě dolů a najednou, jako by jsme snad vyčerpali příděl denní radosti, začaly se nebezpečně přibližovat dešťové mraky a pár jsem jich už i ucítila na mé opečovávané pokožce. Byla jsem naštvaná. Celou cestu se ti malí lidé plouží a najednou běželi, jak britští chrti na závodech. Naposledy jsem rozpohybovala celé mé tělo a společně jsme doputovali štastní a zdraví domů. Tady si pamatuji jen malé útržky, protože celá má duše okamžitě odplula do Říše snů a za praskání ohně v krbu jsem děkovala Psí bohyni, že si dala tu práci a splácala mé tělo do, řekla bych, dokonalé a evolucí ošlehané, podoby.

A to je pro dnešek vše ! Loučí se s vámi Lady Bell a přeje krásný den, plný sluníčka :)